Začátkem května jsem odjel do Lipska na koncert Boba Dylana. Cesta
autem z Brna, čtyři lidi, vzadu dva psi. Celodenní putování, celodenní
poslech a celodenní dialog o Dylanovi. Tisíce subjektivních dojmů a
jeden koncert, to vše koncentrováno do dvaceti hodin. Naše stupňující
se rozpoložení bylo jako při ženském orgasmu gradováno zážitkem s
Mistrem a dlouho odeznívalo na zpáteční cestě. Svět se zpomalil, člověk
vnímal jen jeden objekt.
Hodnotit Dylana nelze. Buď jej milujete nebo si klepete na čelo.
Vlastně i to čelo je jakási nebeská brána. Milující bezmezně obdivují
každý Mistrův pohyb a slovo, klepající poukazují především na formální
stránku jeho projevu. Nebudu lhát – patřím mezi ty prvé. Dylan pro mě
nikdy nepředstavoval úplnou špičku žebříčku oblíbenosti, ale na rozdíl
od těch prvoplánovitých formací, které přicházely a odcházely Dylan
zůstal. Nějak jsme na sebe od dětství zbyli. Čím víc jsem se prodíral
houštinou pop music, tím víc jsem na Dylana v odkazech jiných narážel a
opakovaně se k němu vracel. Znova jsem se probíral jeho texty a
zjišťoval, že ta jejich síla spočívá především v lidskosti a v Dylanově
schopnosti se otevřít, prostřednictvím sdělených obrazů. Je to hra.
Chceš mi naslouchat – tady mě máš – nechceš – nevadí.
Zdánlivá jednoduchost hudby, vyznačující se poetickou harmoničností
je v současnosti podložená zvukem šramlového bandu, s výrazně šlapající
rytmikou. Chtělo by se napsat – kluci od vedle. Pohoda, klídek, radost,
uvolněnost. Je to v klidu nenechávající soukolí neverending tour bandu,
které tu pohodu vytváří. Blues, smíchané s folkem a okořeněné rockovou
formou. K tomu, abyste udělali lidem radost nepotřebujete 5 let studia
konzervatoře a rychlost 120 tónů za minutu. K tomu vám stačí talent
Boba Dylana a jeho schopnost usmívat se do očí druhým a především smát
se sám sobě. Mistr se nikdy neoposlouchá a nikdy mu úplně neporozumíte
a neuvěříte. I když před jeho odpůrci ho budete do krve bránit.
Zkuste se zeptat sami sebe, jakého interpreta si vezmete na jediné
možné kazetě na cestu, která bude trvat dva dny. Já už jich moc nemám.
A budu-li do auta brát Dylana, určitě cestou někde vezmu i Joan Baez.
Mají si toho za ty roky spoustu co říct. Nic z toho, co si řeknou a co
se odehraje na zadním sedadle vám ale nepovím…
A mám na vás ještě jednu prosbu. Chodíte sem samí chytří lidé s
kontakty. Pokud někdo znáte členy Nobelova výboru, poproste je ať mu už
letos tu Nobelovu cenu za literaturu dají. Předem děkuji i za něj.