Reklama
 
Blog | roman vaněk

re:akce 001

Dnešního dne se stala spousta věcí. George Bush mluvil v Praze o svobodě, Radovan Krejčíř je znova na svobodě, Vlasta Parkanová se doufám svobodně rozhodla přezpívat skladbu o majoru Gagarinovi a mé dva syny Šimona a Jonáše připravil o svobodu jejich první den v mateřské školce.

Bylo by to zajímavé, kdyby se těch pět lidí potkalo dnes ráno u nás, v mateřské školce. Krejčíř by asi hned po prezenci zdrhnul zadním vchodem, z čehož by pančitelka asi radost neměla, Šimon by podle očekávání nezaútočil jenom na děti, ale i na pančitelku, což by musel bleskově řešit Bush stáhnutím strážců a ostřelovačů, Jonáš by podle předpokladů usedavě plakal a hledal maminku a nad tím vším by se linul hlas Parkanové. Tohle je svět krátkých zpráv, které mně brázdí hlavou. Protřepat – nemíchat a čekat, že mé neurony vše zvládnou.

Já, jako osoba nepraktická bych si v tento slavný den stoupnul za lavici, vytáhnul gramofon a zahrál jim k tomu nějakou starou pecku. Zrovna minulý týden se na mě vysypala spousta CD s taneční hudbou počátku devadesátých let, na kterou jsem už málem zapoměl. Možná bych začal Celebration generation od Westbama. Nic divokýho k poplašení dětí a uprchlíků. A pověděl bych těm pěti něco o Maxi Lenzovi, který svoji přezdívkou vzdal hold guruovi hiphopové scény A. Bambaatovi, o jeho začátcích v klubu Metropol a o tom, kterak přispěl k zmainstreamovatění podzemních rave akcí na kontinentu. Takže bych něco řekl i o Love Parade a Mayday. Ti mladí by valili oči a ti staří uši.

A hlavně bychom poslouchali.

Reklama